Looky

Musím říct, že jsem měl zřejmě velké štěstí na výběr počítačových her, protože si nevzpomínám na žádný vyloženě špatný herní zážitek, a když už nastal vyřešila to rychlá odinstalace. Naopak na ty dobré vzpomínám rád a rád se k nim i vracím. Co na hrách oceňuji nejvíc je intenzivita herního zážitku, na což má vliv jednak kvalitní příběh, tak i herní doba, která nesmí být moc krátká, protože jen u delších her proběhne to pravé souznění s hranou postavou, světem, příběhem. Důležitá je i svoboda v herním světě, kladem je pokud k cíli vede více cest, případně je-li i více možných konců - to výrazně příspíva k znovuhratelnosti. Je ovšem těžké srovnávat hry napříč žánry, protože preference jsou značně subjektivní záležitostí, nejspíš bych výrazně upřednostňoval RPG, čili takzvané hry na hrdiny - počítačové verze dříve papírových společenských her.

Planescape: Torment

Tahle hra Vás vtáhne do děje hned od první chvíle, hlavní hrdina má totiž problém - nemůže fyzicky zemřít. Do jeho kůže se vtělíme jednoho dne, když se probudí v márnici. Nemá žádné vzpomínky na předchozí život a tak jedinými zdroji informací jsou mu jeho potetované tělo a létající mluvící lebka. Hlavního hrdinu provázíme na cestě za nalezením smrtelnosti pestrým světem Forgotten Realms. Po cestě potkáme ohromné množství postav, z nichž některé budeme moci přibrat do party. S těmi je navíc možné rozvíjet vztahy, včetně vztahů milostných, takže na konci hry dojde i na nějaká ta emotivní rozhodnutí… Jedna z nejpropracovanějších her vůbec, dlouhá herní doba, nezapomenutelná záležitost.

Fallout 1 a 2

Fallout je důkazem toho, jak lze zůročit originální námět. Hra se odehrává ve světe, který se zotavuje z nukleární války, jež změnila tvář celé planety. Hra nabízí spoustu možností volby, několik možných dílčích konců, svobodu vývoje charakteru, ohromné množství vážných i vtipných dialogů a v nich skryté odkazy na všechno možné od filmů po současnou politiku. Další nezapomenutelná záležitost a hra, ke které je i po letech radost se vracet.

Baldur’s gate 1 a 2

Baldurova brána má asi nejblíž k původním papírovým hrám na hrdiny. Jendak tím, že vychází (respektive používá) z pravidel Advanced Dungeons And Dragons, na druhou stranu tím, že nabízí fantasy dobrodružství v čistě podobě, tedy jako souboj dobra se zlem pomocí zbraní a kouzel, proti vám stojí tradiční monstra (skřety, zlobry, draky)… zkrátka v této hře není nic, co by do fantasy nepatřilo a tím je zaručena parádní atmosféra, kterou si užijete poprvé, podruhé… i s každým dalším hraním. Podobně jako u dalších her z dílny Bioware lze rozvíjet i vztahy s postavami v družině, což ještě posílí zážitek a zaručí, že na některé postavy jen tak nezapomenete, zvlášť na postavy hlavnímu hrdinovi nejbližší - tedy Imoen, Khalida, Jaheiru a samozřejmě Minsca a jeho křečka Booa.

Star Wars: the Knights of the Old Republic 1 a 2

Tahle hra ze světa Hvězdných válek při své premiéře unikla mé pozornosti, díky čemuž jsem měl možnost hrát obě hry v rychlém sledu po sobě. To vzhledem k tomu, že na sebe hry navazují a druhý díl odkazuje místy na první, ještě zlepšilo už tak skvělý dojem. Zní to už jako obehraná písnička, ale Bioware prostě umí do hry implantovat uvěřitelné vztahy se spoluhrdiny a musím přiznat, že v téhle hře bych se snad v příběhu posouval dál už jen pro další možnosti v prohlubovaní vztahů. Jenže i ten příběh je špičková kvalita, navíc v atraktivním prostředím známém z filmových verzí StarWars, takže si pravděpodobně, jako já, vychutnáte každou minutu. Malým nedostatkem, a možná je to subjektivní záležitost, je nepříliš těžká obtížnost bojů, zvlášť v pozdějších fázích hry, kdy už máte postavu na vyšší úrovni, ovládáte bojové schopnosti Síly a víte, co na protivníky platí. I tak ale top hra, ke které se s odstupem času určitě vrátím.

The Elder Scrolls: Morrowind a Oblivion

Hry ze světa Elder Scrolls vždy nabízely, a nabízí, neuvěřitelnou volnost. Samotný herní svět v obou hrách je totiž značně rozlehlý, projít ho s postavou pěšky z jednoho konce na druhý zabere pěkných pár desítek minut, a navíc lze opravdu navštívit téměr libovolný jeho kout. A když říkám “kout”, tak myslím doslova, neboť svět obsahuje desítky jeskyň, podzemí rozvalin, hradů či příbytků obyvatel měst a vesnic a všechny je možné projít, vyčistit od monster a pořádně prohledat - zbraní, brnění a vůbec pokladů všeho druhu je totiž v této hře také nepočítaně. Velkým kladem hry určitě je to, že si můžete sami vybrat, jestli se budete držet striktně příběhu a hrou projdete poměrně rychle, nebo v herním světě strávíte desítky hodin plněním vedlejších úkolů, hledáním pokladů a zabíjením nestvůr. Na druhou stranu vztahy s ostatními postavami jsou tu mnohem plošší než u dříve zmíněných her, ale to je daň za rozlehlost hry.

Anachronox

Anachronox je jiná než hry, o nichž jsem doposud psal. Není tak známá, možná nemá ani tak vysoká hodnocení v recenzích, ale zkrátka v mých očích není horší. Při jejím hraní si totiž budete připadat spíše jako když čtete originální sci-fi knížku. Hra totiž servíruje na hru až nezvykle zajímavé postavy, které však v grafickém zpracování mají chytře karikaturní rysy, díky čemuž si je snadno a rychle zapamatujete. Příběh je také originální, i když hlavní zápletka je jak vystřižená z libovolného Noir filmu - hlavní hrdina Sly Boots je soukromý detektiv, který dluží balík místnímu gangsterovi a ne a ne zavadit o pořádný případ, aby dluh splatil. Asi je jasné, že ten “velký případ” se opravdu objeví a bude hlavní zápletkou hry. To je ale asi tak poslední neoriginální prvek ve hře, dál už v roli hlavního hrdiny a jeho postupně se tvořící družiny prožíváme poutavé výpravné dobrodružství během kterého se podívame opravdu zajímavá místa v rámci celého vesmíru. O kvalitě hry svědčí i to, že jsem se k ní již jednou vrátil a zážitek to byl i na druhé zahrání stejně hezký jako na první pokus.

Omicron: the Nomad soul

Pokud bych chtěl tuhle hru nějak stručně vystihnout, napsal bych o ní, že je to “nelineárně-lineární sci-fi RPG, s příběhem, který upoutá, což spolu s atmosferickým herním světem dělá skvělou hru”. Musím, ale přiznat, že mám pro tuto hru trochu slabost, takže mé hodnocení je třeba brát s rezervou. Důvod té slabosti je skvělý soundtrack od Davida Bowieho (ve hře je použito několik písní z jeho skvělého alba Hours, včetně ústřední písně hry “New Angels Of Promise”), přičemž nezapomenutelné jsou ve hře zejména návštěvy ilegálních koncertů Bowieho alter ega v barech Omikronu. I v této hře nelze zemřít, respektive tělo může, ale vaše herní duše ne. Stručně řečeno, po smrti vaší postavy přeskočíte do první osoby, která se naskytne. Tento mechanismus samozřejmě zaručuje jistý stupeň znovuhratelnosti, krom toho je ho potřeba využít v jistých fázích hry k postupu dál. Záporem hry je pro mě i kratší herní doba, zvlášť na další zahrání, kdy vás již tolik nezdržují hadánky a vyhýbáte se detailnímu zkoumání světa, který kromě hlavní dějové linie nenabízí příliš interaktivity.

Diablo 1 a 2

Tyto dvě hry patří sice také do obecné kategorie RPG, ale spíše než na příběh je zde kladen důraz na nekomplikovanou hratelnost. Poměrně propracovaný je zde ale systém vývoje postavy, neboť posouvání postavy na další úrovně je zde hlavním hnacím motorem. Další ohromnou oblastí, která vás nutí hrát dál je sbírání všemožných předmětů - zejména zbraní a brnění, kterých je ve hře obrovské množství… postupem hry vás budou ale zajímat už jen unikátní předměty (případně předměty, které tvoří sady), nemusím říkat, že ty z mrtvých nepřátel tak často nepadají a proto budete muset hrát pěkných pár hodin, abyste jich pár objevili. Každopádně obě hry jsou ideální oddychovými záležitostmi, které lze hrát třeba jen pár desítek minut a vyplnit s nimi třeba dlouhé chvíle ve vlaku.